Štafeta: Helena Paszeková

Verze pro tisk |

Některé Českolipany vám představuji a často je původně vůbec neznám. Je těžké položit první otázku, dostat z nich to, co bude pro čtenáře zajímavé. S Helenou Paszekovou šlo přesně o opačný problém.

Známe se skoro čtvrtstoletí a kromě toho, že mi léta dělala zástupkyni ředitele a ředitelku na gymnáziu, že mě dokopávala k psaní a u většiny knih mi provedla jazykovou korekturu, prošli jsme společně řadou akcí ve škole i mimo ni, ať už to byly exkurze, adaptační kurzy, Expedice, projekty, přednášky, dobročinné aktivity, výměny geocachingových tipů, půjčování knížek…   Ale jak ji představit čtenářům, kteří o ní doposud neslyšeli?

Helena Paszeková je ředitelkou gymnázia, instituce, která se významně podílí na formování života ve městě. (Přestože zřizovatelem školy je Liberecký kraj, což je občas na škodu věci.)

Rozhovor vyjde po prázdninách. Jsou pro tebe prázdniny odpočinkem jako pro většinu učitelů?

Samozřejmě, jak jinak. Odpočinek je pro mne v mojí práci nezbytností, ale zároveň jsou pro mne prázdniny obdobím, kdy mohu dělat v podstatně větší míře to, co sama chci, a ne to, co musím. V tom je pro mne zásadní rozdíl mezi školním rokem a prázdninami.

A já myslel, jak odpovíš, že zatímco ostatní si užívají prázdnin, ty jako ředitelka jedeš naplno. Jak hodně škola o prázdninách žije?

Ne, naplno nejedu, to by nešlo, nemůžu být ředitelkou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a už vůbec ne 12 měsíců v roce - to je jedna ze zásadních věcí, které jsem se v ředitelské kanceláři musela naučit: odpočívat, nemyslet na práci. A to mi jde nejlépe, když odjedu z Lípy někam pryč. Takže proto se snažím prázdniny opravdu využívat. Ale samozřejmě nemám tolik volna jako učitelé, s přestávkami vyčerpám tak 3-4 týdny. Chodím do školy tak nějak průběžně, v klidu uzavírám rok, dělá se nutná administrativa, příprava roku nového, občas nějaké ty opravy, dodávky, škola o prázdninách žije takovými těmi materiálně-technickými a administrativními záležitostmi včetně velkého úklidu... a vlastně mi nevadí jít o prázdninách do práce, mám víc klidu na kontrolu, plánování a organizaci.

Tak máme za sebou takový prázdninově pracovní úvod. Ty si to nepřipouštíš, ale vzhledem k tomu, že jsi ředitelkou jedné z důležitých institucí ve městě, jsi i významnou postavou města. Ale jako většina Českolipanů nejsi rodákem. Odkud a proč jsi do Lípy přišla?

To už je opravdu dávno, narodila jsem se v Ústí nad Labem a sem jsme se s rodiči přistěhovali v srpnu 1975, hlavně kvůli bytu, tenkrát 3+1 v paneláku na Severu představovalo pro naši rodinu luxusní bydlení. Město mi připadalo maličké a stísněné, i řeka tu byla menší než Labe v Ústí, šli jsme od nádraží a já se divila, že na náměstí se musí do kopce, ale náměstí samotné se mi myslím i líbilo (byly na něm dlaždice a stromy a jsem ráda, že jeho současná podoba odpovídá mé vzpomínce). Rozestavěné sídliště Sever se mi nelíbilo vůbec, ale po přestěhování mě s ním smířilo to, že těsně za prvními paneláky byly ještě ovocné sady, takže bylo kam jít s novými kamarády. Já jsem ovšem do Lípy nechtěla, nástup do sedmé třídy na Pátovce jsem probrečela. A teď jsem tu prostě doma a ráda. A opravdu neřeším žádnou důležitost či význam, dělám jen svou práci, jak nejlépe dovedu.

V té době už se projevoval tvůj zájem o češtinu a dějepis, které si později vystudovala, nebo jsi jako holka měla jiné zájmy?

Tak na tohle přesně odpovědět nedokážu. Myslím, že jsem tehdy neměla žádné vyhraněné zájmy, snad jen ten umělecký přednes, v tom jsem "jela" už snad od školky, zkrátka jsem měla ráda básničky a neměla jsem problém říkat je nahlas. Od třetí třídy jsem chodila do tehdejší "lidušky" (tehdy Lidová škola umění, dnes jsou to základní umělecké školy) na literárně-dramatický obor. Pro mě tedy byl především literární, o divadlo jsem se nezajímala. Mojí vášní jsou od dětství knížky, tak snad kvůli nim...  A ty dva roky, co jsem chodila na Pátovku, mě češtinu a dějepis učil pan Urban, byl výborný, měla jsem ho ráda - možná i díky němu jsem tuhle aprobaci nakonec vystudovala, ale přímočaré to určitě nebylo.

Nějaká zatáčka k jiné profesi se ti mihla hlavou?

Mihla je správné slovo, můj táta mi radil, ať si podám přihlášku na chemii nebo na stavařinu, že to jsou perspektivnější obory než ta moje fonetika... Chemie mne bavila, takže jsem chvilku uvažovala o ní... Ale je ještě potřeba dodat, že jsem nechtěla být učitelka češtiny a dějepisu, přála jsem si studovat na filozofické fakultě češtinu, zaměřit se na fonetiku a pracovat jako hlasový poradce.

A psát jsi nezkoušela? Bavila tě jen interpretace?

Pokud nepočítám školní slohy, nějaké články a pár veršů, které byly spíš autoterapií, tak ne. Vždy mi připadalo, že to, nač myslím, některý spisovatel už napsal a daleko líp, než bych to vyjádřila já. Mám prostě k psanému textu úctu.

A jak vypadá tvé top five spisovatelů? Klidně i v průběhu desetiletí.

Jen pět, to je těžké... bez dlouhého přemýšlení tedy Milan Kundera, Haruki Murakami, Gabriel Garcia Marquez, William Shakespeare, Jan Skácel, František Halas, Vladimír Holan... Top seven mi povolíš, ne?

Jasně. Ale myslel jsem, kdo byl třeba tvým oblíbencem, když byli ještě Kundera se Skácelem na indexu a Murakami v plenkách.

To tedy bude ten Shakespeare, ať to byl, kdo chtěl, viděl do lidí hodně hluboko, potom Karel Čapek kvůli jeho úžasné slovní zásobě a asi František Hrubín, co si tak nejvíc uvědomuju. Jeho Romance pro křídlovku mi připadala geniální už na gymplu, o verších pro děti nemluvě, málokdo tohle umí. A ruské básnířky Achmatovová a Cvetajevová mě taky provázejí už dlouho...

Dějepis sis vybrala proto, že v době našich studií to byla jedna z mála kombinací?

Vlastně ano, odmítla jsem občanku a vše, co s tím před rokem 1989 souviselo, a dějepis dost dobře ladí s literární historií. Marně vzpomínám, proč jsem si nevzala angličtinu, zřejmě ta možnost nebyla nebo jsem si nevěřila, ale tím si opravdu nejsem jistá.

Tak už známe tvé preference literární, tak mě zajímají ty historické. Které historické období máš nejraději?

Antiku a renesanci, spojité nádoby.

A nemělo by se více učit o nedávné historii? Já si pamatuji, že jsem v dějepise za dobu svého studia dvakrát projel antiku, ale ani jednou se nedostal přes druhou světovou válku.

Myslím si, že historie se má učit celá, tedy samozřejmě i ta nedávná, ale hlavně tak, aby se nescvrkávala ve změť událostí, dat a jmen. Důležité je porozumět příčinám a důsledkům, přemýšlet nad nimi. Jen mám pocit, že jako lidstvo jsme jaksi nepoučitelní, hlavně morálně. S jedním kolegou se opakovaně bavíme o další barbarizaci, k níž možná nevyhnutelně spějeme.

V něčem prostě může být starý Řím stejně poučný a možná i poučnější než ta druhá světová. Ale bůhví, jak to s tou historií a historickým poučením vlastně je … Milan Kundera má v románu Žert jednu moc hezkou myšlenku o historii, radši ocituji, i když Kundera to chápal asi hlavně ve vztahu k totalitě, pro mne má ta úvaha platnost obecnou: "Ty omyly byly tak běžné a tak všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo "chybou" v řádu věcí, nýbrž naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného."

Já si spíše říkám, že je to jako s ontogenezí a fylogenezí. Haeckel si myslel, že lidská ontogeneze je zkrácená verze lidské fylogeneze. Jako že si během vývoje od oplozeného vajíčka musíme projít do dospělosti vším, čím si prošli naši živočišní předchůdci. A možná nejen živočišní. Stihla jsi učit ještě za minulého režimu?

Nastoupila jsem na českolipské gymnázium hned po fakultě v srpnu 1987, na konci září jsem zjistila, že jsem těhotná, takže v březnu 1988 jsem odešla na mateřskou. A dodneška jsem ráda, že jsem ten dějepis ve třetím ročníku nemusela doučit, všechny ty sjezdy... Vrátila jsem se v září 1989.

Člověk jde na Tančírnu, gymnazisté. Na Všudybud, gymnazisté. Na florbal, gymnazisté. Dokážeš si představit Českou Lípu bez gymnázia?

Samozřejmě že ne, to je mi otázka. Naopak by bylo smutné, kdybys gymnazisty okolo sebe ve městě neviděl. Já bych sice byla ještě radši, kdyby v našem městě bylo víc i našich absolventů – vysokoškoláků, protože většina z nich zůstává v Praze či jiných větších městech, kde mají lepší pracovní příležitosti. Ale musím ještě říct, že pokud tu žijí, posílají k nám do školy své děti a to mi dělá velkou radost. Stejně tak mne těší, že naši absolventi jsou v poslední době vidět v komunální politice a dalších českolipských občanských aktivitách.

I přímo na škole se objevil případ, kdy bylo gymnázium označeno za elitářské. Je z tvého pohledu elitářské? Vychovává elity?

Tak tohle bychom měli více popsat, protože se jedná o citlivé téma. Ve škole se na dveřích učeben v minulém roce objevila anonymní studentská výzva, která upozorňovala ostatní na to, aby si nemysleli, že jsou jako gymnazisté lepší než ostatní, a hlavně se tak nechovali. Vyvolala diskusi a různé reakce, leckoho to mrzelo, cítili se obviněni. Já jsem se rozhodla reagovat a s využitím školního komunikačního systému napsala svůj názor a vyzvala autory k diskusi. Ti studenti za mnou opravdu přišli, promluvili jsme si o tom a vysvětlili si, co bylo potřeba. 

A jestli gymnázium vychovává elity? Můj úhel pohledu je takový, že by mělo, ovšem v tom nejlepším a pozitivním smyslu slova – tedy vychovávat a hlavně vzdělávat takové lidi, kteří budou něco umět, ve svém profesním životě zastávat významné posty a rozhodovat o důležitých věcech tak, aby to naši společnost posouvalo dál, zkrátka chápu elitu jako vůdčí a zároveň odpovědnou společenskou vrstvu a gymnazisté by k ní (samozřejmě po dalším studiu) měli patřit. Podotýkám, že k takové elitě patří i pokora a tolerance, v žádném případě však jakékoliv povyšování.  

Už jsme se v rozhovoru dotkli toho, že vedeš významnou instituci. Já si vždy myslel, že lidé jako ty by měli vstoupit do politiky, protože právě takoví tam chybějí. Proč jsem tě ještě nikdy na žádné kandidátce nenašel?

To je jednoduché – protože dělám právě tuhle práci a chci se jí plně věnovat. Nějaké nabídky sice byly, ale vždy jsem s poděkováním odmítla. Prostě jsem se rozhodla být apolitická jako škola :o).

Takže asi zase raději k tvým zájmům. Ráda a hodně cestuješ, trochu v tom soutěžíme, také si destinace doporučujeme. Byla jsi se mnou na několika Expedicích. Myslíš, že jsem tě trochu nakopl, nebo jsi cestovala vždy?

Vyjet někam „za humna“ mi dělá dobře, ráda se rozhlížím kolem sebe a vůbec nejraději se dívám z výšky, takže často lezu na kopce. Ale kde se to vzalo… nejspíš během studia, to jsme začali jezdit s partou jako trampové, měla jsem zelenou košili i pravou „usárnu“ (a že mi trvalo, než jsem se naučila ji pořádně sbalit) a už mě to neopustilo, i když s vlastní rodinou to pak už nebyly výlety převážně po svých či vlakem. Poznávání nových míst mě baví dodnes. Jsem ten typ, který nepojede na dovolenou dvakrát na stejné místo, byť by se mu tam líbilo sebevíc. Pokaždé musím někam jinam. A mimochodem, na tvoje Expedice vzpomínám moc ráda, díky nim jsem poznala spoustu zajímavých míst, polské stolové hory či písečné duny u Baltu, Veličku tehdy ještě docela neznámou, Malbork, ale i Pálavu a Podyjí, Ulič a polsko-slovensko-ukrajinské pomezí, Giewont a samozřejmě Banát (už v roce 2005!). Expedice mi moc vyhovovaly.

Tak nám prozraď nějaká místa. Jsi citovější než já, určitě řadu z nich vidíš v jiném světle. A můžeme to ještě rozšířit. Dej mi tři tipy na Českolipsko, tři na zbytek Čech a pak tři kousky zahraniční.

Zkusím to, ale bude to těžké, myslím, že máš nacestováno víc než já, ani žebříčky nebo přehledy si nedělám. Obecně mám ráda zříceniny, vyhlídky, skály, rybníky a potoky, klidná místa v přírodě, kde téměř nikoho nepotkám. Zároveň se snažím poznat na vlastní oči i známá a proslulá místa, o kterých třeba také učím. A mám tu výhodu, že se snadno nadchnu a dovedu si i tahle místa užívat bez ohledu třeba na silnici za zády (Stonehenge) či davy dalších turistů (Mont Saint Michel, Ufizzi ve Florencii, Londýn). Kromě Expedic jsem měla příležitost vyjet s našimi dětmi do francouzské Provence, anglického Devonu či německého Ettalu na výměnné pobyty, to je zase jiný cestovatelský zážitek, pobýt v rodinách je skvělá zkušenost, vidíš to místo víc „zevnitř“.  

 

A ještě ty tipy

Po Českolipsku se toulám samozřejmě nejčastěji, ale zkusím vybrat něco méně známého – tak třeba se mi moc líbí protesaná cesta ze Stranného směrem na Hvězdu, tam máme takové českolipské skalní miniměsto a pod ním nechybí rybník. Trochu jiné a krásné sklo jsem si objevila v Kunraticích u Cvikova, přímo proti kostelu tam má maličkou sklárnu Jiří Pačinek a navíc je to odtamtud po zelené kousek na Kovářský vrch, to je hodně pestrá cesta ve stylu pole, louky, potok, skalky, les.  A do třetice z mých oblíbených Lužických hor - Střední vrch v Prysku, můj favorit poslední doby s parádním výhledem, prý se mu říká český Matterhorn, a vůbec okolí Prysku určitě stojí za návštěvu, je tam více zajímavých míst.

Nejbližší tip v Čechách bude v Českém Středohoří - Lysá hora u Hlinné, kousek od mnohem známějšího Varhoště, je tam docela malá přírodní rezervace Holý vrch, moc hezká procházka. Za druhé Slavonice se sousední Maříží známou svou keramikou a jako třetí tip dám Weisshuhnův kanál u Hradce nad Moravicí, náhon pro místní papírnu, chtěla jsem vidět ten originální zámek ve městě a tuhle technickou památku tam našla jako nečekaný bonus.

Než se dostanu do opravdové ciziny, neodpustím si zmínit česko-německé pomezí. Mám chatu poblíž Jablonného a odtud je to opravdu jen skok k sousedům, s nimiž nás (a v téhle oblasti zvlášť) pojí společné dějiny již od středověku. Moc ráda jezdím přes Krompach či Petrovice do okolí Luckendorfu a Jonsdorfu, je tam hlavně spousta turisticky přívětivých míst samozřejmě v čele s unikátním Oybinem (namátkou Nonnenfelsen, Gittel, Topfer, Schafferstein…)

Životním zážitkem je pro mne návštěva Izraele, to je vlastně jediné místo, které jsem navštívila záměrně dvakrát, podruhé šlo o zájezd kombinovaný s návštěvou jordánské Petry a Vádí Rum, takže to mám i trochu propojené. Je to skutečně jiný svět s fascinující atmosférou ztracených časů, ale i historické kontinuity včetně zajímavé a vlastně napínavé současnosti. Nemohla jsem se vynadívat v Jeruzalémě, na Masadě, v Betlémě, Beit Sheanu, Tel Avivu a Jaffě, v obou Caesareích, úžasná je Negevská poušť, netušila jsem, jak je vlastně živá, barevná a proměnlivá. Smutno mi bylo jen na Golanských výšinách.  Paradoxně jsem se tam ale vůbec nebála… Druhý tip vede do Dolomit, do oblasti Val d´Egga, která leží mezi méně známými masivy Latemar a Rosengarten. Alpské země v létě jsou pro mne tou pravou dovolenou, na různá místa jezdím už dlouho a každé má své kouzlo. Třetím a nejčerstvějším tipem je azorský Sao Miguel, 90 kilometrů dlouhý a jen 15 široký sopečný ostrov s nádhernou subtropickou přírodou, kalderovými jezery, fumaroly, divokými plážemi,  bizarními útesy, lávovými jezírky, silnicemi lemovanými hortenziemi, čistý a krásně zelený.

A co když nemáš zrovna co na práci, ale zároveň není dost času na cestování. Jak rychle zrelaxuješ?

Mám psa, takže obvykle na procházce s ním, jindy si vezmu do ruky knížku, pustím film nebo hudbu, prohlížím si fotoknihy… takže klasika. Spolehlivě funguje moje chata.

K recitaci už se nevracíš?

K recitaci není moc příležitostí, moje oblíbená poezie to má v současnosti docela těžké. A tak se spíše realizuji účastí v porotě při okresních recitačních soutěžích středoškoláků, kde se s kolegy snažíme těch nemnoho soutěžících podpořit a motivovat. Ale o mluvený projev jako takový nouzi nemám, mluvit před určitým obecenstvem musím docela často a musím říci, že v tom je mi moje recitátorská minulost užitečná. A pokud mě někdo osloví, abych někde přečetla nějaký text, ráda souhlasím. Naposledy jsem si velmi užila čtení úryvků z posledního románu Miloše Urbana, jmenuje se Kar, to bylo v červnu na vodním hradě. V listopadu zřejmě budu také číst v rámci programu při příležitosti 30. výročí sametové revoluce na náměstí. A možná mám ještě něco v záloze, ale to zatím neřeknu, abych to nezakřikla :o).

Zahrát si divadlo tě nikdy nelákalo?

To opravdu ne, mým nástrojem je jen hlas.

Mým mottem je raději žádné motto nemít. Už jsi nám odcitovala Kunderu. Máš ještě nějaký další kousek, ke kterému se ráda vracíš?

Mám jich víc, kdysi jsem si zajímavé citáty zapisovala a ten notýsek stále ještě mám.

Ale pokud by mělo jít o moje životní motto, pak nejspíš tenhle: „Mysli na to, že ti při posledním soudu všechny tvoje filmy promítnou.“ Chaplin

A na závěr ještě jedna otázka na tělo. Co když neobhájíš pozici ředitelky? Máš plán B?

Ano, v dubnu 2020 mi bude končit šestileté funkční období a na pozici ředitele gymnázia bude vyhlášen konkurz. Konkrétní plán B nemám, ale snad by mě někdo zaměstnal :o). Budu o tom přemýšlet až v zimě, zatím nebyl čas :o))).

Nahoru