Stejně tak jako ovlivňujeme svoje vnitřní prostředí sebepoznáváním, hlubším pochopením a porozuměním, stejně tak můžeme přistupovat i k vnějšímu prostředí. Ke světu, který nás obklopuje. Proto vás v dalším díle seriálu chci seznámit s principem permakultury a hlavně s Lucií Křivánkovou, která se tomuto principu věnuje.
Je to českolipská rodačka, které učarovala krajina v okolí Doks. Zabývá se mnoha aktivitami, studuje vysokou školu a hlavně má co sdělit…
Co je to permakultura?
Zjednodušeně, permakultura je etický design. Je to designerský systém, který chrání přírodu a snaží se jí zároveň i obnovovat. Navíc umožňuje člověku, aby z ní získával užitek, hlavně produkcí potravin, ale netýká se to v podstatě jen potravin. Slovo pochází ze spojení dvou anglických – permanent a agriculture – což znamená trvale udržitelné zemědělství. V dnešní době to však už nezasahuje jen do zemědělství, ale do všech oblastí lidského života - lidských sídel a jejich okolí, stavby domů, převážně svépomocí a z přírodních materiálů, do tvorby zahrad, využívání energie. Zahrnuje to i společenské stránky, určitý způsob vnímání ekonomiky, vytváření společenství a komunit… Prostě se to dá vnímat jako určitý způsob života, který je založený na zodpovědnosti, trvalé udržitelnosti a etickém využívání přírody a jejích zdrojů. Navíc je aplikovatelný ve všech oblastech světa. Základy jsou stejné, jen přizpůsobené daným klimatickým podmínkám, místní fauně a flóře, dostupným zdrojům, potřebám jednotlivců.
Takže to není jen ekologický způsob života? Jde se víc do hloubky?
Permakultura je založená hlavně na spolupráci s přírodou, takže jde vlastně hodně o ekologii. Nicméně zahrnuje širší spektrum oblastí - stavitelství, pěstování potravin, chování zvířat, vzdělávání, tvorbu společenských systémů, takže čerpá i z vědních oborů. Z léty prověřených, ale dnes už třeba opomenutých poznatků a zkušeností, z tradičních řemesel… Je to celistvý způsob života, který zajišťuje uspokojení lidských potřeb, ale zároveň bere ohled na přírodu.
Dočetla jsem se, že permakultura vznikla v Austrálii v roce 1978, takže je to poměrně nová metoda?
Je to pravda, je to poměrně nové. Jako první se permakultura objevila v Austrálii a Tasmánii, zakladateli jsou Bill Mollison a David Holmgren. Ale po celém světě jsou a byli lidé, kteří podobně uvažují, protože metoda vychází z pozorování přírody a toho, jak funguje. To, jak nám dnes všechno technicky funguje, je spíš dost často iluze. Někde jsem četla, a souhlasím s tím, že lidská sídla jsou jako pacient na jednotce intenzivní péče. Vlastně jsme napojení na „hadičkách“ – na kanalizaci, vodovody, asfaltové cesty, elektřinu, ale když něco z toho vypadne, tak nejsme schopní fungovat. Permakultura nevytváří závislé, izolované jednotky, které nejsou schopné fungovat samostatně. Jde spíš o tvorbu stabilních systémů, v souladu s přírodou, udržitelných a energeticky efektivních. U takových systémů jsou jednotlivé funkce zajištěny více způsoby, takže když třeba přestane téct voda z vodovodu, nemusí to být hned problém, protože ji v domě a na zahradě udržujeme i jinak. Máme například studnu, zachytáváme dešťovou vodu, využíváme tzv. „šedou vodu“, terénními úpravami, vhodným osázením zahrady a mulčováním (pokryv půdy organickým materiálem) ji udržujeme v půdě… Prostě je více způsobů jak si vodu zajistit.
Hospodaření s vodou mě zajímá, protože pochybuji, že v tomto systému se zalévá zahrada pitnou vodou. Jak je to třeba s čištěním vody?
Staví se kořenové čističky odpadních vod, kde jsou využívány rostliny, které vodu čistí. Je více variant, jak čističku vybudovat, ale v zásadě platí jedna věc. Všechno, včetně čističky, by mělo být navrhované a realizované tak, aby to zapadlo do určitých cyklických toků materiálu a energie na pozemku, to znamená, aby vše bylo nějak využito, každý „odpad“ měl své využití. Takže takto čištěná voda třeba předpokládá používání ekologických čistících a kosmetických přípravků a po projití čističkou ji můžeme využít k zalévání zahrady, k napájení jezírek nebo jako užitkovou vodu v domě. Já osobně jsem se v rámci kurzů zúčastnila realizace kořenové čističky odpadních vod. Je to ale celé kapitola sama pro sebe. Jak jsem už říkala, permakultura zabírá širokou škálu oblastí. Já sama se teď soustředím hlavně na rostliny, byla to věc, která mě ke studiu permakultury přivedla.
Pojďme se podívat na to, když někdo bydlí v paneláku. Jak on může praktikovat tento způsob života?
Permakultura je dobře využitelná i ve městech. Neomezuje se jen na zahrady a vlastnictví pozemku, je aplikovatelná i do měst, jak jsem už říkala. Například v Americe jsou celé čtvrti založené na principu udržitelného života, a dalo by se to udělat kdekoli. Tak, jak je teď svět nastaven, není udržitelný. Problém je už v tom, že se prý na odborných školách učí, že se ve městech nesmí sázet jedlé plodiny. Je to škoda. Kdyby se prý veškeré volné plochy ve městech osázely, tak se město dokáže samozásobit, čímž by se vlastně omezila i potřeba dopravy na velké vzdálenosti. Už jen dovoz zeleniny a ovoce, kdy pro to, aby se to dovezlo, je potřeba hodně prostředků, paliva, znečišťuje to životní prostředí, trhá se nezralé a radši ani nemyslet na to, jakými chemickými prostředky a procesy musí být potraviny ošetřeny. To, co se v závěru dostane lidem na talíř, není plnohodnotné. Takže, dá se to. Na dvoře, v prostorech mezi domy, ale už i jen na balkoně. Dalo by se i říct, že balkon je ideální místo, kde můžeme získat první zkušenosti. Bylo by to zase na delší povídání, je třeba samozřejmě zohlednit určité podmínky, slunce, vítr, ale třeba i čas a péči, kterou tomu můžeme poskytnout. Souhrnně řečeno, na balkoně se dají pěstovat třeba saláty, špenát, ředkvičky, fazole, hrášek, rajčata, okurky, dýně, bylinky, ledacos.
Takže by se mohla bytová družstva i společenství vlastníků domluvit?
No určitě. Už jen pěstovat u paty domu plazivé mini kiwi, tak aby šlo po celém domě a každý si ze svého okna mohl utrhnout. Je to jen asi trochu omezené těmi co rozhodují na vyšších postech, aby dali povolení, pokud jde o takovéhle věci na veřejných prostorách…
Byla bys schopná vytvořit nějaký projekt v duchu permakultury pro město? Paneláky?
Možná časem. Hodně jsem se teď věnovala studiu a získávání znalostí o permakultuře a teď potřebuji získat víc praktických zkušeností. Asi by bylo lepší začít s něčím menším, s realizacemi jednotlivých zahrad, a až načerpám potřebné zkušenosti, pak bych se možná zkusila pustit do něčeho podobného. Poslední roky jsem trávila v Doksech, v přírodě, kde jsem měla zázemí a možnost podílet se na realizaci pozemku, a tam se dalo budovat mnohem jednodušeji. Teď jsem se musela vrátit do města a to je pro mě určitá výzva. Nikdo se tomu tady ve městě nevěnuje a přitom u takového promyšleného systému je to škoda. Je to ale výzva nejen pro mě, ale i pro ostatní lidi.
Je to zajímavé, že takové společenství lidí může být i ve větších městech. Ne jen jako třeba ve zmiňovaném okolí Doks.
Je dost lidí kolem Doks, co budují permakulturní pozemky, ale i tam, kde je vlastně pořád ještě volných přírodních prostor hodně, narážejí na problémy. Na téměř vše musí mít povolení. Jde o to, že permakultura svým způsobem „narušuje“ systém, ve kterém žijeme. Kdyby se lidi ve velkém „trhli“, každý sám za sebe, ale ve větším počtu, a začali by si pěstovat svoje jídlo, bylo by to velké ohrožení pro systém, který je dnes nastavený. I když on je vlastně ohrožený už jen sám sebou. A mít svoje jídlo… to je i o tom, jíst zdravé a sezónní plodiny.
Je tam tedy i zohledněna nějakým způsobem výživa? Jako v permakulturním celku?
Zrovna výživa a třeba ještě náboženství a další podobné oblasti jsou spíš otázkou jednotlivce. Do toho permakultura nemluví. Nejsou tu žádná striktní pravidla, příkazy a zákazy. Je to vyloženě návod, jak žít udržitelně, v souladu s přírodou, jak být soběstačný, zajistit si potravu… Není to o diktátu co jíst. Plno těch, co se zabývají touto metodou, jsou třeba makrobiotici nebo vegetariáni a žijí převážně z toho, co jim vyroste a stačí jim to. Ale není vyloučeno chovat zvířata na maso, vejce, naopak, je to na každém jednotlivci a jeho potřebách. Zahrada a její design vychází z toho, že vše by mělo do sebe zapadnout v celku, který je udržitelný a netvoří zbytečný odpad. Zkoumají se vstupy a výstupy různých prvků, které člověk umísťuje, tzn. jejich potřeby a jejich odpady. Je to zacyklené, např. pokud mám slepice, můžu jim dávat zbytky zeleniny, což je pro ně potrava, já díky nim mám vejce, což je zase potrava pro mě, jejich trus může posloužit jako hnojivo pro záhonky… To je zjednodušeně…
Takže je to i o rozmístění v zahradě? Třeba dám vonné bylinky kolem záhonku a nepolezou mi tam třeba slimáci?
No jasně, v prvních letech je to těžší, ale jde o vybudování ekosystému, který funguje natolik, že do toho pak člověk nemusí zasahovat. V zahradě jsou pak i přirození predátoři, takže není problém se škůdci. Příroda to má prostě už dávno vymyšlené, to jen člověk si myslí, že ví vše nejlíp.
Za jak dlouho se tedy v zahradě vybuduje ekosystém?
První ovoce se dá sklízet tak po 5 ti letech, samozřejmě zelenina dřív. Ale plné fungování je tak za 10, 15 let.
Neodrazuje to lidi, že to trvá takovou dobu?
To už si musí každý sám rozmyslet, přijde mi vůbecproblém dnešní doby netrpělivost. Mnoho lidí chce všechno hned. Radši si vezmou hypotéku na 30 let, pak jsou hodně v práci, aby měli na splátky a z toho, na co si půjčili, pak se v tom shonu ani nestačí radovat. Je to i velký závazek, a z toho jasně plyne únava a stres. Tady si 10, 15 let počkám a vím, že bude vše fungovat. Navíc si mohu zahradu vytvářet postupně a není to špatně.
Jak moc to stojí peněz a času?
Záleží na možnostech a silách každého, lze to opravdu postupně, a když vím, že mám třeba náročnou práci, tak začínám pomalu. Každý si může zvolit, co z toho všeho chce začlenit do svého života nebo na co z toho má sílu, čas, prostor. Ze začátku je třeba víc práce, ale čím víc se to stává fungujícím, tím méně je pak třeba zásahů.
Jedlý les, to je to co tě přivedlo ke studiu, tak řekni něco o tom…
Je to hodně zajímavá součást permakulturního pozemku, protože přináší člověku nejvíc užitku. Skládá se z co nejpestřejší škály rostlin, které jsou jedlé nebo mají jedlé plody. U nás je možné, pokud je zahrada dobře navržená a zrealizovaná, těšit se z úrody 9 až 10 měsíců v roce. Díky rozmanitosti druhů a časovému rozložení jejich plození, se vždycky urodí aspoň něco. Po zbytek roku pak můžeme žít ze zásob. V takovém jedlém lese jsou nejen stromy, ale také keře, byliny, jedlé luční rostliny, popínavky, houby… Prostě to celkově připomíná les, se všemi jeho patry. Navíc většina rostlin je pro člověka využitelná jako potrava, krmivo pro zvířata nebo jako suroviny k dalšímu zpracování. Aby to ale všechno dobře fungovalo, je potřeba právě určitá rovnováha. Permakulturní pozemek mimo jiné vychází z tzv. zónování, kdy je rozdělen do zón 1-5. Je to hodně logicky a systémově uspořádáno, mimo jiné tak, aby člověk nemusel investovat zbytečnou energii. Zóna 1 je v bezprostřední blízkosti domu, tam je vysazeno vše, co denně používáme - bylinky a zelenina, aby to bylo dostupné z kuchyně. Zóna 2 je právě zmiňovaný jedlý les, který už nevyžaduje tak intenzivní péči, proto může být dál od domu. Zóna 3 je území pro pěstování komerčních plodin a chov zvířat (sady, pastviny, vodní plochy) a zóna 4 je převážně pro pěstování stromů na dřevo. Tyhle dvě zóny však nebývají zastoupené u menších pozemků. Důležitou součástí každé zahrady je pak zóna 5, divočina – část, třeba i jen malý kousek, který člověk nechá úplně bez zásahů. Tak, aby vznikl nerušený prostor pro zvířata, a zároveň místečko, kam může člověk chodit pozorovat a učit se. Díky této poslední zóně může být na pozemku harmonie. Ekosystém pak může fungovat mnohem líp, pokud tam necháme prostor zvířatům. Není to jen o hmyzu, který opiluje, ale i o ptácích, kteří roznáší semínka, o drobnějších živočiších, hadech, ještěrkách, ježcích…i když pravda je, že český ježek asi nemá moc zájem o španělské slimáky, kteří se u nás objevili. (Zato třeba pro indické běžce, to je druh kachny, je to prý lahůdka.)
Takže další důsledky globalizace? Něco jako zajíci v Austrálii? Nebo jako třeba s českým česnekem, který vytlačil nekvalitní česnek z Číny?
No z hlediska filosofie permakultury je globalizace určitý problém. Ničíme zemi znečišťováním a vyčerpáváním zdrojů, zbytečná energie navíc a nekvalitní potraviny v důsledku. Ale v permakultuře zase platí, že sám problém je řešením. Je potřeba změnit přístup a náhled. Uvědomit si, že jsme sami zodpovědní za jeho vyřešení. Jak řekl třeba Mollison, není problém, že máte moc slimáků, je problém, že máte málo kachen… J Kdyby se lidé naučili nezávisle fungovat, tak je moc nic neohrozí, pokud by se tato globalizace najednou vypnula. Existují už soběstačné celky v rámci snahy o udržitelnost a funguje to. Ne každý si vypěstuje to, co sní, ne každý sní to, co vypěstuje, každý prostě může přispět něčím jiným.
Takže je to návrat ke kořenům?
Určitě, návrat ke kořenům a k přírodě jako takové. Díky přírodě tu můžeme žít a bez ní nemáme možnost tady zůstat. Myslíme si, že máme všechno, ale v důsledku nemáme nic. Přijdeme sice do obchodu a vidíme plné regály, ale pak stačí výpadek dodavatele a nejsou. Pak hrozí panika… Nemáme kontrolu nad tím, čím nás vlastně krmí. Vypnou vodu a není co pít… Proto je permakultura výborný způsob, jak být soběstačný a nehrozí přitom kolaps systému. Myslí se totiž i na budoucí generace. Je to hodně i o potřebách, o tom, přiznat si, co doopravdy potřebujeme. Obklopujeme se spoustou věcí, co jsou kolem nás, leží kolem nás. Potřebujeme je, využijeme je doopravdy?
Konzumní a spotřební doba. Zkonzumovat – spotřebovat – vydělat – nakoupit.
A v důsledku to nedává moc smysl. Mě osobně by se líbilo mít pozemek, který mě částečně uživí, budu kupovat jen to nejnutnější, co se třeba vypěstovat nedá a pak nemusím tolik makat, budu pracovat, ale ne se honit… Je taky lákavá představa naučit se určitým zručnostem, které naši předci ještě ovládali – řemesla, jako třeba tkaní, výroba nábytku, keramika, pletení košíků. Všechno je dnes masové a ve velkém, bylo by přitom přece lepší, kdybychom nemuseli být závislí na velkých dodavatelích, kteří stejně kolikrát vyrábějí nekvalitní zboží a v takovém měřítku, že je až nemožné ho využít a tím jen vzniká zbytečný odpad. Každý je nadaný na něco jiného, tak by se mohly i regiony stát méně závislými, samo udržitelnými. Byl by prostor pro menší zemědělce, řemeslníky…
Je to o návratu k výměnnému obchodu?
Na tom je založený třeba LET Systém, kde jsou komunity tímto způsobem fungující… Je to dost široké téma, funguje nepeněžní měna. Je to opravdu domyšlené a úspěšně to používají snad i v Brně. Je to zase ale na delší samostatné povídání J
Jak je to s rozšířením permakultury po Evropě?
Dnes už je permakultura v Evropě poměrně hodně rozšířená. Můžu jmenovat třeba Německo, Anglii, Francii, ale i další země. Pěkný příklad je třeba hned u sousedů v Rakousku – Sepp Holzer a jeho úžasné pozemky v Krameterhofu v Alpách. Do Čech začala permakultura pronikat až někdy v devadesátých letech, ale i tak už tu je na co se dívat a čím se inspirovat. Třeba Rozmarýnek v Brně, ten spadá pod mezinárodní organizaci Permakultura (CS), dál třeba Jindřichovice pod Smrkem nebo nedaleká Skalka u Doks.
Co když by si lidi chtěli někoho najít na zpracování projektu?
Na internetu je plno kontaktů na lidi, kteří se zabývají navrhováním a realizacemi zahrad na principu permakultury. Je taky celá řada kurzů, jak pro lidi, co chtějí získat jen povědomí o metodě, tak pro ty, kteří se chtějí víc angažovat a zabývat se i designem. Ve Skalce u Doks by mělo být do budoucna permakulturní centrum.
Ještě se vrátím k jedlému lesu. Nějaký příklad? Něco konkrétně?
Tak třeba co se týká trávníků – permakultura nevylučuje a nevyčleňuje z přírody nic, co do ní patří, takže pro ni v podstatě neexistují ani škůdci ani plevel. To vadí tomu, kdo si pěstuje golfový trávník. Tomu pak vadí i pampeliška J Klasický konvenční trávník má tak 3 až 4 druhy rostlin a to se je jejich majitelé ještě většinou snaží zlikvidovat. Oproti tomu luční má 20 až 50 druhů a většina z toho jde jíst. Mě hrozně baví jít ven, sbírat si rostlinky a udělat si z nich salát J Nebo třeba k zelenině si přihodit řebříček, sedmikrásku, jetel… Cokoli, co by člověk řekl, že je vhodné jen pro pastvu zvířat J Lidé to dřív ovládali a dnes se na spoustu rostlin pozapomnělo. Nedávno jsem si dělala špenát z bršlice… příprava podobná, je to zdravé a plné vitamínů teď na jaře, lepší než si koupit baby špenát v zapařeném igelitu v supermarketu.
Ještě nějaké kytky doporučíš?
Pampeliška, zvonek, řebříček, čekanka. Většinu léčivek lze v klidu jíst, jinak z těch lučních třeba ještě řeřišnice, petrklíč, vrbka, šťavel… Ochutnávám louku a les. Svízel přítula, ten co se lepí na kalhoty, když kolem něj projdeš, ten se dá taky jíst – stonky a listy. Nebo listy lopuchu, ptačinec žabinec. Existuje literatura, kde se dá najít, co z těchto rostlin jíst. (Plané rostliny k jídlu – například). Z plno oddenků, hlíz a semen se dá dělat mouka a z toho pak třeba chleba. Dá se dělat i z žaludů, musí sice projít určitou úpravou, ale dá se to… Naše babičky to uměly.
A další použití rostlin? Co třeba praní?
V zahradě se dají pěstovat i takové jako mydlice lékařská, ta má v kořenech saponiny, takže když malé kousky uvaříme ve vodě, dají se v tom prát jemné tkaniny anebo si umýt vlasy. Dál třeba pustoryl věncový, tam jsou to listy, které se po rozmačkání dají použít jako mýdlo. Napadá mě ještě kosatec – když prý nasušíš oddenek a nameleš, tak se dá použít jako suchý šampon.
Prostě pozorujme přírodu kolem sebe a i svůj život… A využívejme přirozené zdroje.
Podle sociologa Kellera 20% populace spotřebovává 80% energie a vytváří 80% odpadu. To opravdu není udržitelné.
Děkuju za rozhovor.
